﻿<p>$[name] se narodil $[birthDate] Richardovi a Cynthii, kteří žili v bostonské čtvrti Fenway. Otec byl úspěšný právník a matka pracovala na částečný úvazek jako recepční.</p>
<p>Nakonec se měl dostat do pilotního sedadla proslulého bombardéru B-17 a později zahájit druhou kariéru jako stíhací pilot, ale jako všichni mladí američtí chlapci měl zpočátku úplně jiné představy o budoucnosti.</p>
<p>Od dětství ho učili významu dobrého vzdělání, spoření na horší časy a typicky americké lásce k baseballu. Matka často poznamenávala, že on a jeho otec tráví víc času ve Fenway Parku než doma, a během některých let nebyla daleko od pravdy. Otcova právnická kancelář měla rezervováno dvanáct míst u první mety a brával syna tak často, jak mohl, téměř každý týden. Když nebyl na zápase, napodoboval své oblíbené hráče na prázdných pláccích nebo hrál s kamarády v ulicích.</p>
<p>Vzpomínky na slunce, párky v rohlíku a Leftyho Grovea při jeho kouzlech na hřišti si $[firstName] uchoval po celý život, zvlášť poté, co jeho otec v listopadu 1941 zahynul při automobilové nehodě, sotva měsíc před japonským útokem na Pearl Harbor. Stejně jako většině chlapců jeho věku změnila tato agrese život a spustila sled nezapomenutelných, radostných i tragických událostí. Smrt otce ještě zesílila jeho prosincový hněv. Ztratil zájem o rozbíhající se právnickou kariéru a následujícího ledna zamířil do náborové kanceláře Air Corps.</p>
<p>K těmto vzpomínkám na otce a Fenway Park se někdy vracel, když seděl vedle druhého pilota svého B-17 ve výšce 29 000 stop nad Německem. Mise začínaly velmi brzy ráno, následovaly hodiny nudy a únavy a pak okamžiky čiré hrůzy, když se objevila Luftwaffe. Často záviděl stíhačům, kterým posádky bombardérů říkaly „malí přátelé“. Jako smrtící andělé drželi nepřátelské 109 a 190 dál od bombardérů a někdy je posílali k zemi rozbité a v plamenech, takže už nemohly ohrozit jeho muže ani jejich úkol.</p>
<p>$[firstName] často přemýšlel, jaké to asi je být jedním z nich: mít svobodu a skutečně bojovat zpět, místo aby člověk trčel jako kanárek v kleci. Nikdy nechápal, proč byl při výcviku vybrán právě k bombardérům, ale svou povinnost plnil bez stížností. Nemohl manévrovat ani dělat nic jiného než letět přímo do chřtánu nepřítele a doufat, že jeho „malí přátelé“ uspějí. V srdci vždy cítil, že patří ven mezi stíhače.</p>
<p>A tak jednoho slunečného rána během volného dne, kdy $[firstName]ovi zbývaly už jen dvě mise do magické pětadvacítky, po níž se měl konečně vrátit do Bostonu, procházel důstojnickými ubikacemi mladý podporučík s deskami a nabízel pilotům bombardérů možnost po dokončení turnusu nastoupit do stíhacího výcviku.</p>
<p>Obecnou reakcí bylo protočení očí a mumlané „díky, ale ne, chlapče“. $[firstName] však mlčel, z úst mu visela cigareta a poslední obláček kouře unikal koutkem rtů. Jeho přítel Cody Riggins, kterému zbývaly už jen tři mise, okamžitě poznal, co se mu honí hlavou. „Ne, ne… no tak, kamaráde, pořád mluvíš o tom, jak se vrátíš domů a půjdeš na Red Sox!“</p>
<p>$[firstName] se na něj podíval, rozmáčkl cigaretu v popelníku a pak vzhlédl k mladému důstojníkovi. „Sox počkají, Riggs. Chci si taky ukousnout kus z těch parchantů. Kde to mám podepsat?“</p>